Viděl někdo z Vás veřejné peníze? Pokud ano, víte čím se liší od soukromých? Pokud jste na obě otázky odpověděli kladně, ušetřete si čas a  následující text  nečtěte. Pokud váháte, nebo je odpověď NE, pokusím se Vám můj pohled vysvětlit v kontextu loňského příspěvku pro časopis UK – Fórum a to na příkladě financování školství.

Debaty o financování vysokého školství se v současné době odvíjejí od modelu vícezdrojového financování. Rozumíme tím, že kromě zdrojů získaných od státu mohou vysoké školy získávat i zdroje od soukromých subjektů a od studentů. Pro veřejné vysoké školy jsou zdroje od studentů, jejichž nejznámější formou je školné, zatím tabu, pro soukromé vysoké školy jsou naopak tabu peníze z veřejných zdrojů, peníze od státu. Taková je realita stavící veřejné a soukromé vysoké školy do zcela odlišného postavení. Jedni čerpají veřejné peníze, druzí soukromé peníze. I když jaký je rozdíl mezi soukromými a veřejnými penězi? Nejsou veřejné peníze nakonec jen dobře „převlečené“ peníze soukromé?

Peníze určené na financování veřejných vysokých škol jsou z převážné části čerpány z veřejných rozpočtů. Ty přerozdělují v současné době neuvěřitelně velké až obrovské sumy peněz – jen v ČR činí roční veřejné výdaje téměř polovinu vytvořeného HDP ve stejném období. Veřejné rozpočty jsou ekonomickou kategorií; jsou centralizovaným fondem, ve kterém se soustředí peněžní zdroje získané od občanů a nenávratně se přerozdělují podle zákonem stanovených pravidel. Tvorba těchto pravidel, jejich výklad i konečné přerozdělení jsou nikoli ekonomickou, ale politickou záležitostí. Tím se neutrální ekonomická kategorie stává součástí politického boje se všemi klady a zápory tohoto procesu, nevyjímaje prosazování požadavků rozličných zájmových skupin. Vyjednávání o rozpočtu je prostorem pro prosazování zájmů jak legálním lobbováním, tak nelegální korupcí. Veřejné rozpočty mají příjmovou a výdajovou stranu a jsou to právě veřejné výdaje, které jako politický proces na základě společenského konsensu zabezpečují společnosti veřejné statky. Je však vysokoškolské vzdělání veřejným statkem?

Z pohledu ekonomické teorie můžeme považovat za veřejné statky v čisté podobě ty statky, jež soukromý sektor nedokáže zajistit. Nejznámějšími rysy veřejných statků jsou nerivalita, tj. fakt, že pokud je statek nabízen jedné osobě, lze jej nabídnout i jiné bez vynaložení dalších nákladů, a nevylučitelnost ze spotřeby, tedy že statek je poskytován obecně a nelze nikomu zabránit v jeho používání (využívání). Typickým příkladem takto definovaných veřejných statků je například obrana státu proti vnějšímu ohrožení, ale v žádném případě se to netýká poskytování vzdělání. To, že je školství vnímáno a i uspokojováno jako veřejný statek, má vysvětlení mimo ekonomii, v politických vztazích. Z hlediska politického se totiž dají za veřejné statky považovat ty, na nichž se veřejnost (voliči) dohodnou, že veřejným statkem jsou. Toto vysvětlení má logiku, v případě výdajů na školství podpořenou dlouhodobým institucionálním vývojem od zavedení povinné školní docházky na základních školách až po současný stav financování i vysokého školství z veřejných zdrojů. To vše je založeno přijetím předpokladu, že vzdělání je statkem veřejným. Je tomu ale opravdu tak?

Milton Friedman, jeden z nositelů Nobelovy ceny za ekonomii, napsal například: „Investice do lidského kapitálu je přesnou analogií investování do strojů, budov a ostatních forem jiného než lidského kapitálu. Jejím účelem je zvýšit ekonomickou produktivitu lidí“ a také: „Jestliže vyšší vzdělání zvyšuje produktivitu jednotlivců, pak se tímto zlepšením dosáhne vyšších výdělků v budoucnosti. Jednotlivci jsou tak motivováni, aby získali vyšší kvalifikaci. Neviditelná ruka trhu Adama Smithe tak nutí soukromé zájmy, aby sloužily zájmům společnosti.“ Další zamlžující skutečností je fakt, že právo na vzdělání je chápáno jako jedno ze základních lidských práv a jako takové je právně kodifikováno i v základních dokumentech demokratických společností. Z pohledu liberální doktríny existují však jako základní lidská práva ta práva, která jsou negativně vymezena, což znamená, že já jako svobodný jedinec nechci, aby mě někdo ohrožoval na životě, nepřeji si, aby někdo omezoval moje rozhodnutí ohledně svobodné volby povolání, a nemám zájem, aby někdo jiný než já disponoval mým majetkem. Jakákoliv jiná práva nejsou právy přirozenými a mají konsensuální charakter, což v případě vzdělání znamená skutečnost, že je uzavřena mezigenerační smlouva o poskytování veřejných prostředků na vzdělávání, ale neříká to nic o tom, že školství a zejména školství vysoké je veřejným statkem. A ono také není, což nás může vést k jednoduchému, ale velmi důležitému dílčímu závěru: Vzdělání není typickým veřejným statkem; čím vyšší je jeho forma, tím více se profiluje jako statek soukromý. Za všechny další argumenty jen jeden, ekonomický, svědčící o postavení vzdělaných lidí na trhu práce: plat občana ČR s vysokoškolským diplomem je téměř dvojnásobný než příjem středoškoláka.

Navíc celý „rozpočtový proces“ je procesem byrokratickým se všemi neduhy, které z toho vyplývají, ať se jedná o tzv. alokační neefektivnost, kde absentuje ztotožnění úředníka s cílem, pokud za cílovou funkci nepovažujeme maximalizaci vlastního užitku, a o technickou neefektivnost, která vyplývá z nekonkurenčnosti v byrokratickém prostředí. Neexistuje-li trh manažerů, ztrácí se tlak na odpovědné rozhodování a z toho vyplývá nižší hospodárnost při rozhodování a menší možnost její kontroly. Zjednodušeně je možno nakládání s veřejnými penězi označit jako nejhorší z možných řešení ze známého schématu, který přinesla do ekonomie chicagská škola. Toto „schéma o utrácení“ dělí peníze podle vlastníka na MOJE (vlastní) a CIZÍ a podle účelu jejich vynakládání na PRO SEBE a PRO CIZÍ. Z možných kombinací je právě kombinace přidělování cizích peněz pro cizí účely vedena nejmenší odpovědností a racionalitou. Ano, a jsme u jádra problému – přidělování cizích ( tedy převlečených soukromých ) peněz pro cizí účely. Veřejné peníze prostě neexistují, jsou to jen převlečené peníze soukromé a je jedno zda dobře, průhledně či dokonce špatně.